Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Blízké okolí

V okolí se nachází několik zajímavých míst a památek, které si jistě zaslouží zmínku na našich stránkách.

  • Labské údolí

    Ačkoliv tok řeky Labe omývá svým pravým břehem masiv Českého středohoří již od Křešic na Litoměřicku, vlastní údolí se začíná formovat až od oblasti Velkých a Malých Žernosek, kdy se z levého břehu řeky zdvihá majestátní dvojvrší Lovoše s Kybičkou. Avšak vlastní branou do Českého středohoří je severozápadně od Žernosek situovaný úzký a skalnatý kaňon, známý pod jménem Porta Bohemica – Brána Čech. Za ní následuje Libochovanská kotlina, zakončená na pravém břehu vrchem Deblíkem, na levém břehu horským masivem, jemuž dominuje známý Dubický kostelík. Zde se stáčí údolí k východu a za levotočivou zákrutou u Sebuzína se zařezává do hlubokého kaňonu, který je zakončen až ústeckou kotlinou. Té na pravém břehu dominuje mohutná skála hradu Střekova, na levém břehu pak výrazná silueta výletní restaurace Větruše. Právě pod Větruší se do Labe vlévá řeka Bílina. Díky prudkým srázům labského kaňonu v okolí Ústí se na pravo i levo-břežních přítocích nalézá řada krásných vodopádů. V Ústí se prodírá Labe další skalní branou, tvořenou na pravém břehu Kamenným vrchem, na levém pak mnohem výraznější Maránskou skálou. Za tímto úsekem následují Krásnobřezenská, Svádovská a Neštěmická kotlina. Poslední jmenovaná je ukončena krásnou siluetou Kozího vrchu a na ostrohu nízko při Labi položeného valtířovského kostela. Za ním se nachází Velkobřezenská kotlina zakončená masivem Sokolího hřebenu. Za Povrly a Malým Březnem se Labe ponořuje do hlubokého zalesněného údolí pod masivem Bukové hory. Toto údolí je za Těchlovicemi oživeno skalní siluetou hradu Vrabince. Tok řeky je naposledy pevně sevřen do úzkého kaňonu před Nebočady v místě nazývaném dle staré pověsti Dívčím skokem. Za ním se již údolí rozevírá v Děčínskou kotlinu, které na levém břehu dominují čtyři samostatné kopce včele s dominantním vrchem Chmelníkem, zatímco pravý břeh tvoří relativně kompaktní horský masiv. V Děčíně, na soutoku s řekou Ploučnicí opouští, Labe definitivně České středohoří a jak napovídají pískovcové skály Pastýřské stěny a Děčínského zámku, vtéká do neméně krásného údolí v oblasti nazývané Labskými pískovci.

    Labské údolí je odpradávna také významnou dopravní cestou. Kromě lodní dopravy se zde nachází frekventované silnice i železnice. Zároveň je toto údolí sídelním prostorem s obytnou i průmyslovou zástavbou. Nic z toho však neubírá na kráse velkolepé přírodní scenérii doplněné řadou kulturních památek, zajímavých míst a výhledů. Největší skvrnou na kráse, je zde těžba kamene, která s požehnáním úřadů a institucí určených k ochraně přírody nešetrně zasahuje do reliéfu údolí. Přesto však labské údolí zůstává jedním z nejpůsobivějších míst Českého středohoří a určitě stojí za návštěvu. Jeho turistickou atraktivitu v současnosti zvyšuje nově budovaná cyklostezka na pravém břehu, která se stala oblíbeným místem pro vyjížďky na kolech a kolečkových bruslích.

 

  • Lovoš

    Výrazná, 569 m vysoká kuželovitá hora severozápadně od Lovosic, je díky své mohutnotsti, ladnému tvaru, příkrým svahům a poloze nad rovinatým polabím hlavní dominatou Lovsoicka.

    Z geologického hlediska je Lovoš tvořen čedičovými horninami. Sousední, o 80 m nižší vrchol Lovoše, zvaný Kibička nebo též Malý Lovoš, má naopak složení znělcové. Jižní a jihozápadní svah hory zaujímají skalnaté a suťovité partie s travnatými stepními a křovinatými lesostepními porosty. Naopak severozápadní a severovýchodní stranu Lovoše zaujímá suťový les. Z botanického pohledu patří mezi nejcennější chráněné druhy rostlin třemdava bílá, koniklec luční český, kavyl ivanův, kosatec bezlistý, bělozářka liliovitá, divizna brunátná, chrpa chlumní, dřín jarní, dub pýřitý a další. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že na Lovoši celoročně přežívá i uměle vysazená opuncie. Plazi jsou zastoupeni zmijí obecnou, užovkou hladkou, z ptactva stojí za zmínku určitě výskyt strnada zahradního, lindušky lesní, zastoupena je zde také řada datlů, dravců a sov. Kromě drobných savců (myšice lesní, norník rudý) žije v masivu Lovoše také například lasice kolčava a jezevec lesní. Velmi významná jsou i zastoupená společenstva měkýšů a hmyzu. Díky těmto přírodním hodnotám byla na území Lovoše a Kibičky vyhlášena v roce 1948 přírodní rezervace o rozloze 50 ha.

    Vrchol Lovoše skýtá nádherný a neopakovatelný kruhový výhled nejen na Labskou nížinu a České středohoží ale i na vrcholy vzdálenějších pohoří. V roce 1892 zde lovosický horský spolek (Lobositzer MittelgebirgsVerein) za podpory majitele panství knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga vystavěl nevelkou kamennou stavbu s plochou střechou, která sloužila zároveň jako vyhlídková plošina. Tato rozhledna byla v roce 1918 poničena a nakonec zapálena vandaly. Za druhé světové války si německá armáda upravila tuto původní rozhlednu na vojenskou pozorovatelnu. Její zděná část je v podobě nevyužívaného kamenného soklu na vrcholu Lovoše dochována dodnes. V roce 1924 byla v těsném sousedství vystavěna nová, dodnes stojící chata s vyhlídkovou plošinou, pojmenovaná po hlavním patronovi akce, knížeti Janu Nepomuku Schwazenbergovi. Dnes je v majetku Klubu českých turistů v Lovosicích a slouží jako restaurace a turistická ubytovna.

 

  • Milešovka

    Nejvyšší hora Českého středohoří (836,6 m) s úchvatným výhledem do krajiny. Na vrcholu se nachází meteorologická observatoř s rozhlednou.

    Milešovka je po právu nazývána královnou Českého středohoří. Vděčí za to nejen své nadmořské výšce, ale též krásnému, kuželovitému tvaru, který se vznešeně tyčí nad ostatními vrcholy. S průměrnou rychlostí větru 8,5 m/s (= 30,5 km/hod) je vrchol hory největrnějším místem České republiky, bezvětří zde bývá v průměru jen 8 dní v roce. Ne náhodou její německý název zní "Donnersberg" ("Hromová hora"). Právě zde je zaznamenáváno nejvíce bouří na našem území.

    Z geologického hlediska je Milešovka kupou, budovanou sodalitickým trachytem. Její svahy, které dosahují sklonu až 30°, pokrývá přirozený lesní porost. Vytrvalé působení silných větrů ve vrcholové partii má za následek formování smrkových větví do tzv. vlajkových a bajonetových tvarů. Bohužel je v současnosti tento přírodní úkaz prakticky zcela zničen nepříznivým působením imisí. Z biologického hlediska jsou velmi ceněny také bezlesé části hory. Jedná se o skalní výchozy, sutě a skalní stěnu "Výří skály" při jihozápadním úpatí. Právě v těchto místech se nachází většina významných druhů rostlin. V roce 1874 zde byl dokonce objeven velmi vzácný jazýček jaderský - orchidej, která nebyla na území Čech nikde jinde zaznamenána. Vyskytuje se zde i řada chráněných druhů ptactva, hmyzu a měkýšů.

    Člověk navštěvoval vrchol hory odpradávna, o čemž svědčí archeologické nálezy keramiky již od mladší doby kamenné. V této souvislosti lze uvažovat o kultovním významu hory v období pravěku. Dění na vrcholu Milešovky znovu ožilo na počátku 19. století a to s rozvojem turistiky. Roku 1819 ho navštívil slavný německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt. Ten byl výhledem natolik nadšen, že ho označil za třetí nejkrásnější na světě a až do roku 1839 se sem pravidelně vracel. V roce 1825 začal Antonín Weber, hostinský z Milešova, prodávat turistům na vrcholu hory občerstvení. Pro tyto účely zde vybudoval z větví a roští chatu, kterou vybavil mechovými lůžky pro případné nocležníky. Tato proslulá "mechová chýše" byla záhy nahrazena zděnou stavbou, v roce 1850, zde byla vybudována také kamenná rozhledna. Další významná stavební aktivita se datuje do roku 1903, kdy zde počala stavba meteorologické observatoře s vyhlídkovou věží. Observatoř, která zde plní svoji funkci dodnes, je zároveň nejstarší českou horskou meteorologickou stanicí. Přístup na rozhlednu nebyl donedávna vůbec možný. Až díky aktivitě obecně prospěšné společnosti "Milešovka" se v roce 1998 opět podařilo zpřístupnit pro veřejnost spodní ochoz rozhledny. Zbývá ještě dodat, že nákladní obsluhu observatoře zajišťuje průmyslová lanovka vybudovaná v severním svahu hory.

 

  • Radobýl

Hora s nadmořskou 399 m, vyčnívající nad tokem řeky Labe, je dominantou Litoměřic. Na vrcholu je umístěn mohutný železný kříž.

Kuželovitý tvar osamocené, částečně zalesněné hory je typický pro tuto část Českého středohoří. Z vrcholu je krásný kruhový rozhled do okolí. Jihozápadní a západní svah hory pokrývá travnatá vegetace skalní stepi s řadou vzácných a chráněných rostlin. Ze zoologického hlediska je nutno zmínit zajímavou měkýší faunu a početný výskyt motýlích druhů. Geologickou zajímavostí je bývalým lomem odkrytá skladba čedičové skály se sloupcovitou odlučností. V ní lze dokonce rozeznat dva po sobě jdoucí sopečné výlevy magmatu. V jižním svahu směrem k Žalhosticím docházelo a dochází k sesuvům. Vlivem této činnosti zde vznikla puklina s 10 m dlouhou pseudokrasovou jeskyní.

Z nálezů pravěké keramiky z mladší doby bronzové na Radobýlu usuzují historici na skutečnost, že se zde mohlo nacházet kultovní místo či signalizační stanice. Od středověku byla hora a přilehlé svahy využívána jako vinice, pozůstatky zaniklých vinic jsou dodnes patrné. Kříž na vrcholu je doložen již v 17. století. Roku 1862 byl starší dřevěný kříž nahrazen železným, dnešní kříž pochází z obnovy v roce 1992. Nemůžeme opomenout že, s horou je pevně spjato jméno největšího českého básníka - Karla Hynka Máchy. Právě návštěva Radobýlu 27.10. 1836 se básníkovi stala osudným. Toho dne, kdy zde tvořil poslední báseň svého života vypukl v blízkosti Litoměřic požár. Mácha neváhal a utíkal pomoci požár hasit. Následkem dlouhého běhu, vysilující práce a uřícení si přivodil nachlazení. To bylo přinejmenším jednou z příčin nemoci, které o pár dní později, dne 6. listopadu, podlehl. Se jménem hory Radobýl je také často spojována tajná podzemní nacistická továrna Richard. Ta se nacházela ale o něco dále, ve svahu mezi Radobýlem a horou Bídnicí.

 

  • Opárenské údolí a Opárno

Severně od Lovosic, pod svahem Lovoše se táhne Oparenské údolí. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Oparenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Opárnem a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná zařezávat do krajiny u Velemína. Podél Milešovského potoka, který tudy protéká, se tak nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je v horní části lučinaté, v ve střední a dolní partii převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať Lovosice - Teplice, v jeho horní části můžeme spatřit mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Dříve zde stávalo několik mlýnů, poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. V terénu je podnes možné sledovat i několik původních mlýnských náhonů. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno.

Pozůstatky hradu Opárno, jak je dnes známe, nejsou nejstarším opevněným objektem na tomto místě. Místní jméno "Hrádek", uváděné v listině z roku 1276 napovídá, že se zde někdy před tímto datem nacházelo starší hradiště či hrad. Této příhodné situace později využil i stavitel dnešního hradu, jímž mohl být jeho první, v roce 1344 doložený majitel, Smil ze Vchynic. V majetku jeho rodu setrval opárenský hrad po celé období své existence, tedy do samého počátku 16. století. V té době ale již hrad představoval stísněný a zastaralý objekt, vyžadující značné investice na svoji údržbu. Z majetko-právního hlediska došlo navíc k rozdělení hradu mezi dva nové majitele a ti dali přednost životu na jiném, pohodlnějším šlechtickém sídle. Proto byl opáresnký hrad opuštěn a ponechán svému osudu. Přesto se sem život ještě jednou vrátil. S nástupem turistiky v 19. a na počátku 20. století byl na hradě zřízen hostinec a také kuželník, určený pro zábavu hostů. Ale i hostinec byl později opuštěn a dnes o něm vypovídají jen zbytky podezdívek a barevného nátěru v prostoru hradního jádra. Návštěva opuštěného hradu je velmi příjemným zážitkem, smutnou stránku představuje jen postupující chátrání. O zříceninu nikdo trvale nepečuje, nadějí by snad mohla být vznikající iniciativa "Hrady Českého středohoří".

Za staveniště hradu byla zvolena úzká protáhlá ostrožna s příkrými bočními srázy, která se táhne nad soutokem Milešovského potoka a menšího potoka přitékajícího z obce Opárno. Po ostrožně přicházela také hlavní příjezdová cesta, před hradem byla ostrožna předělena dvěma příkopy. V prostoru mezi mima vzniklo malé předhradí. Údajně se zde měla nacházet první brána, věž a také nezbytná hradba, dnes zde ale již nic takového nespatříme. Cesta odsud pokračovala dále do vlastního hradu. Ten byl vystavěn na půdorysu protáhlého obdélníku se zaoblenými nárožími. Po celém jeho obvodu obíhala hradba s vnitřním ochozem, prolomena byla pouze vstupní branou a třemi velkými okny na východní straně. Nic z toho se ale již nedochovalo, z původní vnitřní zástavby zde nalezneme alespoň sklepení, které se nacházelo pod obytným stavením. Na sníženém zalesněném prostranství, za příkopem na konci hradu, nalezneme základy zaniklé trojprostorové stavby. Pokud pochází z doby existence hradu, mohlo by se jednat o část podhradí, které zajišťovalo hospodářské potřeby hradních obyvatel.

Vůči příchozímu působil hrad Opárno téměř jako jednolitý zděný válec zakončený cimbuřím. Z hradního jádra nevystupovala žádná věž, rovněž střechy všech vnitřních budov byly skryty za hradbou a chráněny tak před přímou palbou případného dobyvatele. Opárno tím představuje ukázkový příklad hradu s plášťovou zdí. Tento typ hradů je na území České republiky rozšířen zejména na Moravě a na východu Čech. V tomto zeměpisném prostoru však představuje spíše vzácnou výjimku.


  • Hazmburk

Pokud za královnu Českého středohoří považujeme Milešovku, králem může být jedině Hazmburk. Věže této zříceniny patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří a spatřit je můžete na vzdálenost až několika desítek kilometrů. Tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu.

Vrch dosahující výšky 418 m byl podle archeologických nálezů obydlen již v 5 tisíciletí př.n.l. lidem kultury s vypíchanou keramikou. Vznik hradu je opředen tajemstvím. Podle Dalimilovy kroniky si zde první sídlo vybudoval jakýsi Léva a se svou družinou odtud ovládal okolní krajinu. Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad a nazvali ho Klopaj. Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla, které tehdy snad ani nemělo sloužit jako příbytek šlechtice. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné.

 Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. Tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Hazmburk a to podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc byl majitelem i dalších sídel i vysokým hodnostářem:  byl mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem.

Nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Hazmburk tak zabral celou nezalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys.

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli. Přibližně v té době vzniklo na jižním svahu kopce městečko Podhradí, které tvořilo ekonomické zázemí pro hradní posádku. Zaniklo však po opuštění hradu a zůstala po něm pouze hradba s dvěma věžemi. Jedna z nich je zajímavě umístěna na konci opevnění, které se kvůli excentrické poloze věže vychyluje ze svého směru. Funkce věže dosud nebyla objasněna, víme jen, že v její blízkosti stával kostelík sv. Mikuláše, který zřejmě nahrazoval neexistující hradní kapli.

Ve  2. polovině 15. století byl majitelem hradu Zbyňkův bratranec Jan, přední člen Zelenohorské jednoty, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Ten ho za odměnu učinil českým kancléřem. Jeho vnuk si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni, a tak neobydlený Hazmburk i s podhradním městečkem začal pustnout.

Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce až ke zbytkům první brány a dále pokračuje k další ve východní části. V místě dolního hradu se otáčí kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. Přístupová cesta potom vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. To ukazuje na nejméně tři etapy stavby, přičemž v nejmladší, horní části mohla být původně dřevěná. Je to pravděpodobné, protože jinak by věž nepřesahovala okolní hradbu. Věž dosahuje výšky 26 m a určitě stojí za to vystoupat až na její vrchol, odkud se nabízí nádherný výhled.